Barbora NAJMANOVÁ

Když Greta malovala, nemyslela na nic, nebo alespoň na nic podstatného. Její mozek i myšlenky jí připadaly stejně lehké jako barvy, které míchala na paletě. V duchu se hnala za sluncem. Jako by malování bylo zaslepenou, ale v dobré víře konanou poutí. Když měla tvůrčí den, jako u vytržení se otáčela mezi barvami a plátnem a měla pocit, že všechno mizí v jasném bílém světle a zůstává jenom její fantazie. Když jí malování šlo od ruky a jednotlivé tahy štětce přesně zachycovaly křivku Liliny hlavy či hloubku jejích hnědých očí, Greta ve své hlavě slyšela šustot, který připomínal svištění bambusové tyče, jíž se z otcových pomerančovníků srážely jasně oranžové plody. Vydařený obraz připomínal sklizenou úrodu, nádherně plné žuchnutí zralého pomeranče na kalifornský jíl.

(David Ebershoff: Dánská dívka)

   Charles Bukowski - Radosti prokletých 

   Barbora vystavuje grafické listy, kresby a koláže / ilustrace k básním/.